20ca89121bd75168522a686c0f534db4.pdf
Media
Part of Moje styky s Oskarem Kolbergem / Lud, 1930, t. 29
- extracted text
-
LUDVÍK KUBA.
MOJE STYKY S OSKAREM KOLBERGEM.
Zakončiv po 45 lé!:ech svoje dílo „Slovanstvo ve svých
zpěvech“, považuji za svoji povinnost, abych polské veřejnosti
sdělil, jak ušlechtile a velkomyslně přispěl znamenitý ten to muž —
jeden z největších etnografů a jistě největší melograf světový
vůbec — k uskutečnění zmíněného mého díla.
Nechtěje zdržovati a nuditi polské čtenáře zbytečnostmi,
nemohu se předce obejiti — má-li byti poměr můj k patriarchovi
slovanské písně jasný — bez stručného vylíčení jednak vzniku
mého díla, jednak nepatrných mých osobních poměrů, za jakých
jsem je byl započal.
Vstoupiv jako čtrnáctiletý chlapec do pražské varhanické
školy r. 1877, odešel jsem po dvou létech na učitelský ústav do
Kutné Hory s velkým zájmem pro národní píseň a pro slovanské
jazyky. V Kutné Hoře se záhy kolem mého klavíru (na němž
jsem vyučoval, abych ulehčil svému otci, nemajetnému řemeslníku
se 13 dětmi) shromáždilo mnoho spolužáků, aby slyšeli a pěli
písně nejen české a slovenské, ale i jiné slovanské, z těchto pak
zejména polské. Dokonce jsem založil tajný spolek „Kościuszko“
pro pěstování polského jazyka a polských dějin. (Odebíral jsem
ze svých skrovných prostředků i varšavské „Kłosy“). Při rozchodu
pak po maturitě v červenci r. 1883 jsem musil slíbit spolužákům,
že jim vydám co možná nejdříve výběr písní všech národů slo
vanských s úplnými texty a úpravě klavírní i sborové, začež oni
se zase zavázali, že se usilovně budou starati, aby se našlo dosti
odběratelů.
Bylo mi dvacet roků a šel jsem s kuráží do světa, neboť
vše se mi tehdy dařilo, vše se na mne usmívalo. Vždyť např.
jeden z mých přátel (spolužáků) mi nabídl svůj octovský podíl
74
2.000 zl (dnešních 40.000 Kč !), jejž byl právě po zesnuvších
rodičích obdržel, jako jistinu, které mohu bez starosti užít, aniž:
bych byl povinen mu ji vrátiti, kdyby se podnik potkal s ne
zdarem! Také jsem nalezl tiskaře, který mi by! ochoten poskytnouti úvěr na pouhé slovo, že mu dluh budu spláceti ze svého
učitelského platu, kdyby dilo ztroskotalo.
A tak se stalo, že již v září téhož roku jsem učinil potře
bné pro začátek pFpravy, chtěje počíti písněmi českými, mo
ravskými a slovenskými, abych tak získal času k opatření látky
jinoslovanské, při čemž jsem byl přesvědčen, že zejména o písně
lužické a polské nebude velká starost, neboť o Smolérově sbírce
lužickosrbské jsem měl již vědomosť a rovněž o velkolepém díle
Kolbergově, z něhož prvý díl jsem měl vypůjčený z pražského
Akademického čtenářského spolku (více z něho tam neměli) ‘
na slovanském jihu pak dokončoval právě Fr. Kuhač své dílo.
Již 1 listopadu mohl jsem velkému pěstiteli slovanské vzá
jemnosti a znamenitému polonofilu, Vám dobře znanému Edvardu
Jelínkovi, nejen svěřiti se se svým úmyslem, ale mu i ukázati
rukopis prvého sešitu (písně slovenské). On sám právě byl za
ložil svůj Slovanský Sborník a. znaje z vlastní zkušenosti vyda
vatelské obtíže, patřil na můj plán sice se zájmem a s radostí,
ale i s pochopitelnou nedůvěrou a s pochybami. Nicméně řeči
jeho byly spíše povzbuzující, než odstrašující a já již 15. února
r. 1884 rozesílal do světa prvý sešit, jenž uvítán všude s jásotem.
Odběratelé se pilně hlásili, časopisy naše i jinoslovanské dílo
doporučovaly a já mohl brzo svému příteli jistinu 2.000 zl ne
dotknutou vrátiti, neboť počet odběratelů dostoupil na 1.500
a dílo, třebas byl prodáváno velmi levně, bylo hmotně zabez
pečeno.
Úspěch i jinak byl velmi radostný a povzbuzující. Již v červnu
r. 1884 mne navštívili ruští učenci, profesoři J. S. Anenkov
z Petrohradu a A. 1. Stepovič z Kijeva, aby mě jednak upo
zornili, že musím jiti do Ruska a zde zapisovati ruské lidové
chory, jichž v tisku ještě není, a jednak, aby mne upozornili,
že maloruské čili ukrajinské písně jsou vydávány v různých
pravopisech, v čemž zejména profesor Stepovič mi nabídl své
služby pro potřebnou unifikaci pravopisnou. Také poukázali, že
na Bílé Rusi musím sbírati sám, protože tisknuté hudební látky
dosud není.
75
»
Mezitím jsem sám počal pociťovati tíhu povinnosti, kterou
jsem na sebe lehkovážně vzal. Jednak jsem shledal, že i v mno
hých jiných slovanských krajích není dosud dostatečné látky
(tak např. v jihosl. díle Kuhačově bylo jen 8 písní černohor
ských!), jednak jsem při harmonisování stále více pociťoval po
třebu, abych měl pojem o skutečném původním národním zpěvu,
o přirozeném stavu písně, jak se v lidu pěstuje. A protože byl.
zjištěn takový výnos díla, že mohl stačiti na skromné živobytí,
ba že i mohlo se něco ušitřti na potřebné cesty, byl jsem záhy
rozhodnut, že opustím svů úřad učitelský, abych se práci, která
byla stále větší a obtížnější, věnoval úplně. Po dvou létech jsem
již uskutečnil svůj úmysl, ovšem jen díky tomu, že jsem se mohl.
uchýliti k rodičům a zde žiti co nejlevněji.
Tato změna ukázala se byti ostatně v brzku nezbytnou.
Kdežto Oskar Kolberg na moji žádosť, abych směl užívati
jeho zapsaných písní pro své dílo, nejen s velikou laskavosti
odpověděl, že svoluje, ale dokonce mi své celé ohromné dílo
darem ') poslal (i jeho pokračování dával posílati), František
Kuhač, autor jihoslovanského souboru písní (slovinských, charvatských, srbských a bulharských), na moji podobnou žádost
zaslal odpověd, která nebyla ani laskavá ani kladná. Nabízel
jsem mu, (podobně jako Kolbergovi) peněžní náhradu, ale on,
zahájiv dopis slovy: „Úpravo se čudim vašemu zahtjevu...“
(Opravdu áe divím vašemu požadavku...), končil odmítavými
slovy, že pod žádnou podmínkou nemůže k tomu svoliti, což
pro jistotu přeložil do němčiny: „...dass ich unter keiner Be
dingung...“ atd.
Ačkoliv jeho odpověď byla tak příkrým opakem zlatých
slov Kolbergových, plných lásky, blahovůle a nezištnosti, tvrdost
a nepochopení Kuhačovo nemělo na mne zvláštního účinku. Ton
listu jsem mu promíjel jednak, poněvadž mi bylo známo, jak
sám těžce pracoval a zápolil s okolnostmi : jednak protože po
ciťoval jistý strach konkurenční, když v jeho díle jsou písně
harmonisovány. Ba pamatuji se zcela bezpečně, že jsem tehdy
zvolal radostně: „Tak si tam dojedu a seberu si potřebné písně
sám!“. Těšil jsem, že jsem nucen putovati po Jihoslovanstvu.1
1) Zásilka měla cenu asi 60 zl. a já jsem si dovolil mu poslati v úhradu.
30 zl, které on jen s omluvou přijal.
76
Byla to bezstarostnost mládí, jemuž tehdy vše se dařilo a jehož
odvaha tedy tím více rostla. R. 1889 jsem Kuhače v Záhřebe
na své sběratelské cestě navštívil zcela bez hořkosti ; ale návštěva
ne opravila ani ne zlepšila dojem, vyvolaný jeho dopisem.
Rozmluva naše nebyla ani dlouhá ani vřelá. Dnes ani se ne
pamatuji, co jsme si navzájem povídali. Tak bezvýznamná byla
naše rozprávka.
Jak jinak bylo za to s Kolbergem.
Opustiv r. 1885 úřad učitelský a usídliv se u svých rodičů,
navštívil jsem téhož léta Slovensko, roku následujícího z jara
Lužici a v létě vybral jsem se na Rus, při čemž jsem se zastavil
v Krakově a — rozumí se — učinil v prvé řadě poklonu svému
vzácnému mistru, vzoru, příznivci a příteli.
Bydlil tehdy v zadním pokoji v prvém patře, jež obývalo
panstvo Jasińskich, jichž byl stálým hostem-spolubydlitelem, jsa
sám starý mládenec bez vlastní domácnosti.
Dnes jsem povinen říci, aniž bych mohl býti obviňován
-L hříchu proti závazné zdrželivosti, že návštěva na mne učinila
:zdrcující dojem a to ubohostí poměrů, v jakých jsem Kolberga
shledal. Sám jsem byl zvyklý na život co nejprostší, jak čtenář
poznal z dosud uvedeného ; nicméně oblek mistrův, skládající se
z pouhých rozedraných cárů, a rovněž nábytek, kdysi pěkný,
teď však neuvěřitelně sešlý, mne uvedly do skutečných rozpaků.
Z nich mne však ihned vyvedly milé zraky šedého útlého sedm
desátníka a jeho přelaskavá slova; v té chvíli mi připadal jako
ororok, jako apoštol, Jeho zjev proměňoval zpustlý pokoj, zapl
něný knihami a papíry, ve svatyni. Komnata mi zazářila při
■eho řeči, prosycené vzácným klidem, ba spokojeností filosofickou.
Jen v jedné chvíli se hlas zakalil tonem stesku, když totiž ro
zevřel skříň, naplněnou rukopisy a řekl: „O to mám starost.
Kdo to vydá? To je látky ještě jednou tolik, co jsem dosud
vydal“. Do té doby bylo vyšlo, myslím, 28 svazků jeho slavného
„Ludu“.
Představil mne svým hostitelům a byl jsem pozván od
nich, abych přišel k večeři, při níž jsem se ocitl po prvé v polské
společnosti, proslulé svou pohostinností a společensky vytříbeným
životem, jaký jsem byl znal dosud jen z knih.
Kolberg si mne však chtěl pohostiti i sám.
77
Dovedl mne druhého dne dopoledne k uzenáři, kde jsme
se při párku a sklence piva rozhovořili o písničkách, o polských,
skrzypcích. „Skoda, že se zde nezdržíte déle! Zašli bychom si
do szynku mezi chłopy, abyste je poznal a uslyšel jejich zpěvy
a viděl jejich zábavu!“.
Přisel mne i vyprovodit při odjezdu na Rus. Dostavil se
do prostičkého mého hotelu a když jsme vycházeli, ptal se, kolik
jsem platil? Ukázal jsem mu účet. Zlobil se, že je to mnoho.
Shodovali jsme se v náhledech. Jak by ne? Vždyť jsme oba
byli zvyklí počítat s každým krejcarem!